Na jedničku dobyl Sněžku – část I.

Kategorie: Retro knihovna

Úspěch výstupu na Černou boudu a přetrvávající hezké (hlavně suché) letní počasí pobídly Procházku jen v několikadenním odstupu ke zdolání nejvyšší hory Čech Sněžky s vrcholem ležícím 1602 metry nad hladinou Severního moře. Je důležité připomenout, že v té době po hřebeni Krkonoš nevedla ,,cesta Česko-polského přátelství“ jako dnes, spíše pomyslná „česko-německé nedůvěry až nepřátelství“. Do realizace výsledků konference z Postupimi zbývalo skoro přesně deset let, Československo se proto nejen o Sněžku ještě dělilo s německým Východním Pruskem. Výstup zahájil Procházka se dvěma kamarády v pátek 23. srpna 1935 v Peci, odkud „po bídných cestách”zamířili přes Bauteplan, Richtrovku (1206 m),Výrovku (1365 m), Kamenitou pláň (1309 m) a Luční boudu na Obří boudu (1395 m).Tam se však, ač na dohled od Sněžky, museli další jízdy po Jubilejní cestě vzdát. Němečtí četníci vystupovali naprosto nesmlouvavě, proti pasům ani jiným dokladům posádky a vozu sice nemohli nic namítat, ale přesto vyhrožovali zabavením automobilu a zatčením osob okamžitě po překročení Státní hranice. Procházkovi nepomohly ani telefonické urgence na nadřízeném velitelství v Hirschbergu. Rozzuření Čechoslováci si uvedené stanovisko nechali na místě vystavit písemně, aby si mohli v Praze stěžovat na nezákonný postup německé strany.

Místní horalé přilákáni bouřlivou diskusí neměli jinou radu, než vrátit se do Pece a vydat se vzhůru výhradně po československém území. V tom případě ovšem připadala v úvahu pouze chata Leischnerka, Z níž vedla k vrcholu Strmá pěší Stezka. Času nebylo nazbyt, blížila se třetí hodina odpolední.

Rychle tedy do údolí, v Peci nebylo naštěstí třeba dotankovávat palivo ani doplňovat vodu v chladiči. Z hlavní silnice u Velké Úpy Popular odbočil na strmou pěší stezku, zpestřenou vlásenkovitými zatáčkami. Povrch se později O něco zlepšil, ale cesta se natolik zúžila, že Procházka vykloněný přes vykrojená dvířka (karoserie ve stylu ,,elbow out“, čili loket ven) musel neustále hlídat, aby nespadl do škarpy. Na Leischnerce (1263 m) povzbudili posádku Popularu turisté i osazenstvo chaty – automobil se prý do těchto míst ještě neprobojoval. Jako velmi zákeřná se ukázala již zvlněná louka hned za chatou, ,,plná jam a jiných překvapení“. Následovala úzká stezka přes Růžovou horu (1388 m) k úpatí Sněžky.

Tam přišel Popularu naproti šofér, kterého Procházka vyslal napřed z Obřích bud, aby prozkoumal stezku vedoucí na Svatou Sněžku, jak horu oficiálně nazývaly mnohé tehdejší mapy. Již zdaleka mával, aby škodovku zastavil: do první poloviny by prý cesta ušla, ale strmé stoupání, ostré zatáčky a kombinace kamení S kořeny kleči podle něj průjezd vylučovaly. Procházku varování profesionálního řidiče trochu zviklalo, vzpomněl si na odpolední prohlášení německých celníků, že jejich terénní vozidlo se nahoru nedostalo ani po snazší cestě. A právě uražená národní i osobní hrdost vedla k rozhodnutí pokračovat.

Pojedou, dokud to jen trochu půjde! Nepřipouštěli si následky uváznutí ani nemožnost
automobil na úzké cestě otočit. Procházka O tom do Auta napsal: ,,Po krátké poradě bylo rozhodnuto, že moji partneři vystoupí z vozu, projdou vždy krotký úsek napřed pěšky, zjistí, jak nutno jeti, počkají na mne v zatáčce, kde se oprou o zadek Popularu, abych se smykem
ze zatáčky dostal.“

Zdroj: Zdeněk Vacek – Škodovkou na Sněžku i kolem světa